La Vuelta 2007
Dvacátá první etapa, ta poslední, je za námi. Pepa Zimovčák dokončil Vueltu, kterou přidal ke svým Tour de France a Giro d´Italia.
Když jsme se všichni pozdě odpoledne zase sešli, nebylo moc co říkat, jen jsme si podali ruce. Co také? Nikdo před ním to na vysokém kole nezkusil, vsadím se, že to nikdo nezkusí po něm. Na místě je otázka, co bude dál. Bude něco dál? Má být něco dál? Chce Pepa ještě něco dál? Zeptejte se ho sami.
Pepu a jeho cyklistický doprovod dnes čekalo posledních 100 kilometrů, které si nikdo nechtěl nechat ujít, na kolo sedli všichni, kdo mohli. Oněch 100 kilometrů se ovšem nejelo po zítřejší oficiální trase profesionálů, protože vede i po dálnici, a takový blázen není nikdo z nás. Proto jsme se vydali do města Collado Villalba na start dvacetikilometrové časovky profesionálů. Konečně jsme si mohli vychutnat celé divadlo La Vuelty, konečně jsme mohli v klidu nasávat všechen ten ruch. Jednak jsme si tedy užívali, jednak si Pepa s doprovodem vybral trasu, na níž během dne natočil poslední předepsanou porci do celkových 3291 km. Popisovat tu naši stovku je zbytečné. Že už toho měl Pepa plné zuby? Nebo že by z nadšení jel dvakrát tolik? Až ho uvidíte, klidně se optejte. Show se rozhodně odbývala jinde, v centru města.
Tak tedy bum bum bum, velectěné publikum, ten kdo vstoupí neprohloupí, kolotoč kol – Vuelta Espaňol. Desítky pomalovaných autobusů, stovky, ano stovky doprovodných automobilů a motocyklů, stany, mechanici, lékaři, kuchaři, maséři, novináři, fotografové, časoměřiči, organizátoři, komisaři, policisté, prodejci cetek a diváci, kteří v den časovky mohou od dopoledne do podvečera pozorovat neopakovatelný cvrkot na jednom jediném náměstí. Z kamionů a doprovodných vozů se za improvizované ohrádky staví kola, jejichž rámy a řidítka připomínají kosmické nářadí. Jezdci se před diváky zahřívají na válcích, kolem nich se rojí členové doprovodných týmů, jeden přináší ručník, další pití, třetí tachometr, čtvrtý s rukama v kapsách jen tak zevluje, je jich určitě víc než jezdců, ale sotva kdo je nadbytečný, tady má každý svůj úkol, o němž my laici kolem nic nevíme. Pastvou pro oči jsou doprovodné automobily, na jejichž střešních nosičích jsou naježeny rámy a kola, co nosič, to přibližně trojnásobná cena celého automobilu. Až nápadná přesilovka Octavií Combi, odhadem jich je minimálně třetina ze všech doprovodných automobilů. Jsou pomalované tak nápaditě, že by se z nich dala udělat výstava, kterou by stálo zato vidět.
Nás zajímal italský tým Liquigas, protože v něm startoval Roman Kreuziger, číslo 127. Vedl si zdatně, celkově byl zatím na 21. místě. Do časovky se startuje po minutě, jako první ten s nejhorším umístěním. Proto měl Roman dost času zahřát se na válcích i popovídat si s Pepou. Zvláštní věc – Roman Pepovi vykal a Pepa mu tykal. On je totiž mezi nimi rozdíl takřka třiceti let. Byl by mezi nimi i stejný výkonnostní rozdíl? A co kdyby jel Pepa v pelotonu na silničním kole? Byl by poslední? Mám na to svůj názor, i když to všechno jsou spekulativní (i když neodbytné) otázky, k nimž mě přivedlo zmíněné zdravím vás – zdravím tě.
Když Roman Kreuziger odstartoval, sedl Pepa na své vysoké kolo a s doprovodem se vydal zpět k našemu tábořišti. Pod velikou olivou už čekala večeře. Horká kuřecí polévka, pečené kuře, rajčatový salát s cibulí, kyselé okurky, pivo a moučník sice nepřipravil odborník na stravu pro vrcholové sportovce, dokonce se kolem ani nemotali lidé s ručníkem nebo s rukama v kapsách, ale ta radost ze šťastně dokončené Vuelty byla stejná, jako kdybychom ji všichni vyhráli. A dál už to znáte. Žádné řeči, žádné otázky. Umýt a utřít hrnce, polní kuchyni rozebrat a poskládat do VW Transporteru, nasednout a rychle do hotelu vykoupat se. Skončil jeden obyčejný zářijový den, který se stal vrcholem jedné sportovní kariéry.
Na bazilice El Escorialu ukazují hodiny tři čtvrtě na devět večer, třikrát zazvonil zvonec a pohádky Tour-Giro-Vuelta Pepy Zimovčáka je konec.
