22. etapa - Tour d´Europe - do Petrohradu na vysokém kole
Každé naše ubytování je obdarováno nějakou zvláštností a odlišuje se od druhého. Tady, například zjišťujeme, že na louce mezi karavany a stany poskakují zakrslí králíci. Myslím, že sem patří už delší čas, protože jim lidská přítomnost vůbec nevadí. Ba naopak. Šel jsem vynést odpadky a nechal otevřené dveře od auta. Vracím se zpět a jeden z nich stojí na zadních, opřený předními o práh auta a nakukuje, co by se dalo kde schroupat. Vyjíždíme. Vydáváme se směr Turaida, kde se rozkládá celý komplex památek zejména park, kterému vévodí hrad.
Vstupujeme do areálu a jdeme se podívat na věž hradu. Schody jsou z větší části vedeny ve dvojité obvodové zdi asi proto, aby se do věže hned tak někdo nedostal. Nahoře spatřujeme, jak se řeka Gauja pod hradem ohýbá o 180 stupňů a rozlehlé lesy, které se svažují až k řece vytvářejí jakýsi kaňon na Lotyšsko až s nevídaným převýšením. Však toho místní náležitě využili a směrem k řece vystavěli hned několik lyžařských vleků, říká nám turista z Čech, kterého jsme potkali. Co na tom, že mají délku asi tak 200 m. Když nic jiného není tak alespoň tohle. Cestou z věže potkávám v šeru jedné střílny asi patnáctileté děvče, jak v pohledu zírá do svého mobilu. Pramálo ji zajímají zdejší památky. Pomyslím si, že kdybychom propojili letopočty a dnešní mladá generace se musela nějaký čas skrývat ve věži hradu před nezvanými nájezdníky, tak pokud by tam měli přivedený proud k nabíjení mobilů, pak by jim ta doba strávená ve věži vůbec nevadila.
Je už po 12 hodině a my máme najeto sotva 20 km. Déšť střídá déšť a k tomu návštěva hradu. Nakonec se počasí zlepšuje a můžeme vyrazit. Postupem času se opět dostáváme k moři. Obloha se projasnila a my pokračujeme cestou přímo na sever. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se na kole Japonec. Nejprve jsme si mysleli, že to je nějaký místní rolník, ale pak nás zaujal svou výbavou. Skládací kolo, na nohou gumové nazouváky, na řídítkách několik tašek.
Když nám řekl, že se nechal dopravit do Rostocku a odtamtud jede na sever jako my a pak se hodlá vrátit přes Švédsko dolů, zase do Rostocku, zůstali jsme s pusou otevřenou. On se jen usmíval, několikrát se slušně uklonil, a když jsme se vyfotili, byl pryč. O kus dál potkáváme člověka na lehokole. Štráduje si to proti nám a křičí ahoooj. Říká, že je Jirka ze Slaného a jede z Tallinu do Klaipedy. Ivanovi to nedá a chce si vyzkoušet jeho kolo. Fotografie ukazuje, jak mu to šlo. Každý si raději bere to své a jedeme dál. Vjíždíme do Estonska. Je už docela pozdě, ale Ivan chce dohnat ztrátu z dopoledne. Zkoušíme dojet do prvního campingu, co se v Estonsku objevil. Přijíždíme kolem 20 hodiny. Jsme na samém břehu moře a podáváme si ruce za to, co se dneska zvládlo. Ivana napadlo dát si za ten výkon panáka slivovice, ale raději si loknul z láhve, protože není jisté, zda by mu tu dávku nalitou do skleničky, vítr nevyfoukal obratem ven. Zkrátka jsme u Baltu.