13. etapa - Tour d´Europe - do Petrohradu na vysokém kole
Při ranním probuzení zjišťujeme jednu dost podstatnou věc. Na hodinkách máme sedm, ale naše chytré mobily nám ukazují o hodinu napřed. Takže jsme se při našem cestování posunuli i v časovém pásmu. Naštěstí neprší a můžeme se vydat směr Trakai. Cestou potkáváme dva Francouze, kluka a děvče tak do 30 let, jak obtěžkáni bagážemi jedou směr Polsko. Ani jsem to jejich kolo nemohl zvednout. Ptáme se, kam jedou a oni nám sdělují, že vyjeli z Francie a přes severské státy se dostávají do Pobaltí, pak na jih a přes Chorvatsko, Slovinsko a dále se vrací zpět. Mají to naplánované na devět měsíců. To ta naše cesta vlastně ani nic není. Ubytováváme se u jezera na dohled je vodní hrad ve městě Krakai, jedna z významných památek Litvy. V odpoledních hodinách se autem vydáváme do 30 km vzdáleného Vilnjusu. Na rozdíl od Prahy je zde v centru o poznaní méně lidí, ale vůbec to není na škodu. Město samo o sobě má asi 550 tis. obyvatel a v centru jsou znát události z historie tohoto národa. Spousta kostelů a dalších opravených staveb ukazuje, že se zde udělal velký kus práce. Ivan si pročetl průvodce a už teď toho má hodně naplánovaného. Jdeme kolem půjčovny kol a tak mu říkám, aby se to dalo všechno stihnout, mohli bychom si půjčit kola. Je kategoricky proti. Ptám se proč? " No mají měkká sedla a já bych si mohl lehce zvyknout." Protože je však kamarád, tak se dostalo i na mé žadonění někde si posedět. Mám rád při poznávání nových míst si někde v centru sednout, dát si kávu a sdílet tu atmosféru života ve městě. Posadili jsme se naproti největší katedrály svatého Stanislava, kolem nás kvetou lípy a příjemně voní. Objednáváme espreso. Je polojasno a můžeme sledovat ruch kolem. V katedrále se rozezvučí zvony, jež mají takovou sílu, že přehluší i projíždějící vozidla kolem. To je něco kvůli čemu stojí za to cestovat a poznávat. Prošli jsme si centrum, pořídili spousty fotek a blížil se večer. Navrhnul jsem, že bychom si mohli dát něco v restauraci. Když mně přinesli večeři, objevili se v blízkosti stolu dva vrabci pravděpodobně s přáním, zda by přece jen nezbyl nějaký ten drobeček. Vůbec jim nevadilo, že by je člověk mohl pomalu plácnout. Ten jeden to ještě vylepšil a vzlétnul na opěradlo protější židle u našeho stolu. Doposud mi nebylo zcela jasné, proč se říká, že je "voprsklej jak vrabec". Tak teď už to vím.
Mikalavas - Trakai
