Máme před sebou posledních 50 km Polska. Uvítali jsme, že ve směru z Augustowa na hranice s Litvou se již staví nová cyklostezka. I my jsme potkali několik cyklistů, jak si to štrádují po hlavní silnici směr Litva. I když na přechod za městem Sejny,  Holny Mejera, nesmí vozidla nad 7,5 t., přece jen to je nejkratší cesta na Vilnjus a tak je tam provozu stále dost. Asi po 20 km jsme začali v protisměru potkávat pomalovaná a různě zkrášlená auta tak ze 60-tých a 70-tých let. Všechny s Holandskou SPZ. Když tito řidiči uviděli Ivana, tak někteří co měli domontované houkačky asi z lodí, jej náležitě pozdravili. Až si Ivan postěžoval, že kdyby neměl přilbu tak mu ty klaksony rozcuchají vlasy. Bylo jich tolik, že jsme některé potkávali i v Litvě. Zastavil jsem u jednoho a ptal se, co je to za akce. A on mně odkázal na startovní číslo, na kterém byl název Carbage run 2017. Že to je něco jako rallye a jedou z Holandska do Estonska a zpět. Pak jsem se ho ptal, zda si můžu ten jeho vůz vyfotit a on, že když mu nebudu fotit ženu, která byla za volantem tak jo. Říkám mu, že ženu má pěknou, ale mně jde opravdu o to auto. Zasmáli jsme se, podali ruce a rozjeli každý svým směrem. Před týdnem v neděli jsme vstoupili do Polska. Dnes jej opouštíme. Z pohledu řidiče jsem za ten týden neviděl jediný dopravní konflikt a policii jsme potkali asi třikrát. Sami Poláci hovořili o tom, že se to u nich změnilo. Většina cest má nový povrch. Pozitivně mně překvapila čistota a také restaurace, které jsme navštívili. Když jsem se v campu v Tatrách bavil s mladou rodinou z Polska sdělili mi, že tam, kudy jedeme je východní oblast Polska zaměřená spíše na zemědělství. Západní, že je průmyslová. Možná tam to je jiné, ale tady to bylo prima. Až sem pojedeme příště věřím že se objeví i nové cyklostezky. Je tady spousta zajímavostí, které stojí za to navštívit. Vstupujeme do Litvy. Vždy jsem si nemohl zapamatovat, který stát je Litva a který Lotyšsko. Tak dneska už to vím. Také to, že Litva má SPZ LT. Myslel jsem si, že to bude taková "placka" jako na severu Polska. Ale není tomu tak. Je zde takový zvlněný terén, dokonce se objevilo i 8% stoupání. Blížil se večer a bylo třeba pomýšlet na cíl dne. Ivan má v nohách dalších 135 km. Zjistili jsme, že se zde čas od času vyskytují dopravní značky s piktogramem srubu. Tak jsme se po jedné vydali. Vjeli jsme do oploceného areálu a tam několik srubů okolo rybníčky a mezi nimi asi dvacet lidí v plavkách si  užívalo sobotní party s hlasitou hudbou. Za chvíli se objevila správcová a naštěstí ruština zafungovala. Říkala, že máme chvíli počkat, že přijede šéf a domluvíme se. Příliš nás to neoslovilo. Byli jsme utahaní, hladoví v areálu hlasitá hudba a k tomu máme na někoho čekat. Kdyby nezačalo pršet tak se asi otočíme a jedeme dál. Jaké bylo naše překvapení, když přijel majitel a sdělil nám, mimo jiné, že je lékař a v osmdesátých letech byl Hradci Králové na brigádě. Tady kde jsme, to zdědil po prarodičích a že z toho udělal turistické zařízení. Ukázalo se, že je to vzdělaný člověk i v historii. Vzal nás do jednoho srubu, co funguje jako společenská místnost. Na stěně má fotky svých prarodičů a praprarodičů a říká, že toto byl dříve chlév a že jeho rodina zde žije více jak 200 let. Položil na stůl domácí klobásky k pohoštění a začal nám vyprávět, jak se zde vyskytli Litevci. Říkám mu, že tomu jazyku z pohledu běžného Evropana není možné rozumět a on, že je to sice hypotéza, ale že jejich národ má kořeny v Indii a ta řeč prý pochází ze sanskrtu. Tolik jsme se toho dozvěděli o historii jejich země, že jsme málem nestihli poslat zprávy do Čech. Věci někdy dopadnou jinak, než jsme si mysleli. Mnohem, mnohem lépe.