Po naložení všeho potřebného, co jsme s sebou měli v hotelu, jsme vyjeli směr Tykocin. Nastává změna. Dostáváme se do turistické oblasti Mazurských  jezer. Začínáme potkávat cyklisty, dokonce se objevují i asfaltované cyklostezky. Zlepšily se silnice a nabízí se daleko častěji nabídky k ubytování, zejména kempy. Cestou přejíždíme přes novou dálnici z Warszawy na Bialystok, která má více jak 200 km a vede směr hranice s Běloruskem, což nám prozradil jeden člověk, který zastavil vedle nás.

Tykoczin je malebné městečko s rozlehlým obdélníkovým  náměstím a kostelem  Od servírek v malé hospůdce, kde jsme se stavili na oběd se dozvídáme, že je zde také zámek a klášter. Za městem na severozápad se rozprostírají rašeliniště, která se dají projet po cyklostezce, což nám zase řekli dva cyklisté jedoucí do Bialowieského pralesa. Jsme v oblasti jezer, tak si objednávám rybu. Ivan sedá vedle mně a na mou otázku co si dá, odpovídá:" Dnes si připadám jak vlaštovka, mám v hubě nejmíň tři mouchy". Nakonec však usoudil, že to není mnoho a přece jen si objednal. Po chvíli si k nám přisedli manželé motorkáři. Vyprávěli nám, že jedou na bluesový festival. A já mu zase sděluji o naší cestě a také to, že se nám zdá v Polsku všecko větší. Říkám mu, že u nás je louka a za ní les a tady je louka za ní další louka a ještě jedna louka a teprve za ní je les. A on na to, že to jsem ještě nebyl na Ukrajině, jak tam je to velké. Ivan dojídá a usedá na kolo a jede napřed. Motorkářova manželka se za ním dívá a povídá: "ten má ale pěknou postavu" a pak se otočí se na svého muže. Chvilku jsem se zamyslel a zkusil si představit opak. Ivana jak se svou atletickou postavou a skoro 190 cm jede na holeji, na krku má ozdobný řetěz a pomalovanou kombinézu. Zjistil jsem, že mi ta představa k němu vůbec nejde. Nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší nechat to tak jak to je. Po průjezdu městem Knyszyn jsme se rozhodli pokračovat po silnici nižší třídy.  Brzy jsme to vzdali a odbočili na hlavní E 67 vedoucí na hranice s Litvou. Domnívali jsme se, že když jde přímo z jihu na sever tak nebude tolik zatížená. Opak byl pravdou. Myslím si, že po dostavbě dálnice do Bialystoku v podstatě všechna tranzitní vozidla dojedou až tam a pak se rozdělí na část do Běloruska a část na Litvu a dále. Proto si Ivan opět raději vzal reflexní cestu a jel. Místy se dokonce objevila cyklostezka, ale po nějaké době skončila. A když už podruhé tahal kolo zpět na silnici přes svodidla, dal cyklostezkám sbohem svým jadrným slovníkem. Před městem Augustow  jsme věděli, že už se zde nachází kempy a tak jsem vyhledal první bod, který říkal Adria marina. Jenže se ukázalo, že to je firma, která staví lodě, ale vlastní í kempy. A my se ocitli nikoli v kempu, nýbrž před tou firmou. Za firmou na konci ulice už byly jen vodovody a kanalizace a nic dál. Opět se objevil ochotný člověk, který nám vše vysvětlil a povídá, že si jde do podniku pro auto. Ať chvíli počkáme, že nás zavede do skutečného kempu. A taky jo. Projížděli jsme městem asi 4 km až jsme se ocitli na břehu jezera Necko, u kterého se rozprostírá kemp. Pán jel pomalu, aby i Ivan stíhal a to ani netušil, že má v nohách již 138 km. Pak se jen rozloučil a byl pryč. S vjezdem do kempu jsme se shodli, že to je nejhezčí zařízení za naší cestu. Tak čisté a vybavené WC a umývárky jako někde v hotelu. Neustále tam byla přítomna paní a umývárky každou chvíli čistila. Po večeři, když už jsme si konečně sedli, abychom si odpočinuli, mně Ivan sdělil svou filozofickou úvahu. Pravil, že když se drápal přes svodidla s kolem, tak na něj nalezli dva mravenci. Všiml si toho až když jel a než se mu je podařilo setřást, ujel víc jak tři kilometry. Člověče, než oni se vrátí zpátky, tak vzhledem ke své velikosti to mají asi tak stejně daleko jako my do Petrohradu. Tak jsme se tomu zasmáli a šli se podívat na stmívání se nad jezerem.